Byly doby kdy hraní na kytaru, na kterou jsem hrála od malička a nakonec ji i na konzervatoři vystudovala, pro mne bylo noční můrou!

Od malička jsem si neustále pobrukovala známé melodie a písničky a snažila se je různě vyťukávat na cokoliv, co vytvářelo alespoň trochu obstojné zvuky.

Po čase jsem od svých skvělých rodičů dostala flétničku a pískala a pískala. Bytem zněla muzika z různých gramo desek od interpretů Beatles až po „holky z naší školky“.

Všechny tyto melodie a písničky jsem se snažila přenášet na onu zobcovou flétnu a k mému udivení, se mi to docela dařilo.

Chodila jsem k velmi hodné paní učitelce. Ze začátku mě hraní nesmírně bavilo, šlo mi to, hodinu od hodiny jsem se lepšila a doma jsem si vybrnkávala mé oblíbené interprety. Časem ale přišlo zklamání.

Má hodná paní učitelka postupovala ve výuce podle osnov a došlo na skladby, kterým jsem jako dítě absolutně nerozuměla a hlavně jsem na ně nebyla mentálně vyzrálá a tím se mi chození do hodin kytary naprosto zprotivilo.

Myslím, že tento typ výuky potkal I mnohé z Vás, kdo jste na nějaký hudební nástroj hráli a po čase jste toho právě kvůli této nezábavné a drylové výuce zanechali a nikdy už se k hraní nedostali a to je velká škoda.

Ale ani trochu se Vám nedivím! Prošla jsem si na hodinách kytary tzv. drylem a začala jsem kytaru doslova  nenávidět! No a tím se ve mně krůček po krůčku vytvářela čím dál větší nechuť do hodin kytary chodit. Ale chodila. Chodit jsem musela. Na hodiny jsem se netěšila a vždy když mělo přijít pondělí,kdy jsem měla kytaru,tak to pro mě byla noční můra.

Kytara mě bavila, ale po svém. Úplně nejvíc jsem milovala, když můj taťka vytáhl kombo a svou elektrickou basovou kytaru a já vytáhla tu svou španělu a společně jsme muzicírovali a zpívali. Bylo to fantastické a já to nesmírně zbožňovala.

Tohle byla ta muzika, tohle byl ten rozvoj, takhle se to dělá a vyvíjí. Pokud člověk nechá svůj talent takto přirozeně rozvíjet, stane se z něj výborný muzikant a časem až dospěje, tak se vždy toho „Paganiniho nebo Bacha“ naučí!